Dvě slavné barokní opery ve dvou prostorách

Publikováno: 3.2.2023

Opera Národního divadla moravskoslezského uvede 9. a 10. února premiéry dvou raně barokních jednoaktových oper – Tanec nevděčnic Claudia Monteverdiho a Dido a Aeneas Henryho Purcella. Inscenaci pro uvedení v jednom večeru zkouší ředitel NDM a režisér Jiří Nekvasil jak s profesionály operního souboru, tak v rámci Operní akademie Ostrava s talentovanými studenty zpěvu Fakulty umění Ostravské univerzity.

Unikátní je počin nejen obsazením, ale také prostory, pro něž je určen: italská opera zazní v Divadle „12“ a dílo Purcellovo pak bude vůbec první divadelní produkcí ve slavnostním sále Divadla Jiřího Myrona. Obě díla se v NDM hrají vůbec poprvé.

Prapůvod opery jako takové

Opera Claudia Monteverdiho (1567–1643) Tanec nevděčnic měla premiéru při příležitosti svatby vévody z Mantovy v roce 1608. Byla jedním z prvních operních děl vůbec; žánru bylo tehdy 10 let! Opera jako žánr vznikla jaksi omylem: skupina florentských intelektuálů se snažila rekonstruovat antické drama a vyšla jim z toho v roce 1598 zpěvohra – opera. Popularita žánru rostla raketově především v době baroka a opera ovládla celou Evropu. Druhé připravované dílo Dido a AeneasHenryho Purcella (1659–1695) mělo premiéru v roce 1688 a přestože jde o zřejmě první dochovanou anglickou operu, je považována za vrcholné dílo. Opera původně vznikla pro dívčí lyceum v londýnské čtvrti Chelsea, dnes ji velmi často a s úpěchem uvádějí operní domy po celém světě.

Antická mytologie

Obě díla jsou napsána na libreta podle příběhů antické mytologie. V Monteverdiho opusu se s bohyní Venuší a jejím synem Amorem vydáme na samou hranici podsvětí, do říše boha Plutona. Ten na chvíli dovolí (na prosby Amora a Venuše) vyjít před zraky diváků nevděčnicím, které v podsvětí trpí za to, že se za svého života vysmívaly nápadníkům a odmítaly lásku. V Purcellově opeře pak budeme účastni jímavého příběhu tragické lásky královny Didony a trojského vojevůdce Aenea, jejichž krátké štěstí zničí nenávistné zlé síly.

„V repertoáru naší opery jsou barokní díla zatím výjimečnými hosty. V jednom večeru nyní divákům představíme vůbec poprvé v našem divadle dvě opery, které patří k tomu nejlepšímu, co barokní skladatelé vytvořili! Začneme v Divadle „12“ Monteverdiho dílem a po přestávce pak poprvé přeneseme představení do slavnostního sálu v patře Divadla Jiřího Myrona, kde se díky originálnímu uspořádání hlediště ocitnou diváci doslova uprostřed nádherné hudby,“ přiblížil Jiří Nekvasil.

„V obou operách se zároveň představí komorní sbor starších dívek a chlapců z Operního studia NDM, které v divadle působí již 29 let pod vedením Lenky Živocké. V Tanci nevděčnic spoluúčinkují členky baletního souboru NDM,“ rozvinul Jiří Nekvasil.

„Diváky zveme už 45 minut před začátkem první opery do kavárny Národní dům na dramaturgický úvod – umocní to zážitek a umožní si jej vychutnat opravdu naplno. Opery uvádíme v italském a anglickém originále, děj v češtině bude součástí tištěného programu k inscenaci,“ doplnil Jiří Nekvasil.

V Divadle „12“ a ve slavnostním sále zazní hudba v podání komorního orchestru s moderními nástroji, smyčce doplní cembalo a podmanivý zvuk barokní loutny zvané teorba. Členy orchestru jsou kromě profesionálů také studenti FU OU.

Noty nikde!

Hudebního nastudování se ujal Jiří Habart (nar. 1992), absolvent Janáčkovy akademie múzických umění a dnes dirigent operního orchestru NDM. Původně se věnoval hře na housle, později vystudoval dirigování a už během studií si přibral i hru na barokní housle. Nastudovat barokní operu je dnes podle něho dirigentský oříšek. „Barokní partitury neobsahují nic kromě not, není tam prakticky nic o dynamice, artikulaci, nejsou tam pokyny, jak tu hudbu hrát. Je tu disproporce mezi výsledným, pompézním a energickým zněním a tím, jak málo je v notách napsáno,“ řekl Jiří Habart a pokračoval: „Já sám jsem například pro operu Dido a Aeneas musel zkomponovat jednu mezihru v místě, kde skladatel uvedl pouze pokyn k improvizaci „kytara sólo“, ale noty nikde! Monteverdi pak například neuvádí, jak rychle máme hrát, vše se tedy řídí podle citu a principu zrychlování či zpomalování podle významu textu.“

Scénu pro obě díla vytvořil David Bazika, kostýmy jsou dílem Hany Knotkové, choreografie se ujal Lukas Zuschlag.